Jenny - její povídání jen tak o životě

prostřednictvím naší kamarády Libušky Fašianokové

"JENNY"

Někde jsem slyšela, že v lidském životě existují okamžiky, kdy člověku proběhne před očima celý jeho dosavadní život. Já jsem jen retrievří patnáctiletá psí babička, ale dnes 3.11.se mi přihodilo něco podobného a já mám potřebu se s vámi všemi podělit.

Jmenuji se Jenny, narodila jsem se 4.9.1994 v chovné stanici Golden Araukarity u pana Hylmara. Moje panička si mě přijela vybrat, ještě chvíli jsem musela zůstat u své psí mámy, ale po dvou měsících mě přivezli do nového domova. Na svět jsem přišla v době, kdy nás zlatých retrievrů ještě moc nebylo. Dokonce se dost lidí ptalo, co že jsem to za plemeno.

Panička se rozhodla, že když jsem lovecký pes, měla bych pracovat a ne se jen povalovat a chodit na procházky. Byla jsem vlastně její první studijní materiál, vždycky si něco nastudovala a potom to na mě aplikovala. Někdy to byla legrace, nic o výcviku loveckých psů nevěděla, ale rozhodla se, že to se mnou někam dotáhne. Zvlášť poté, co rozhodčí ve výstavních kruzích usoudili, že tady příliš ocenění nenasbírám.

Bydleli jsme v Praze a když jsme přijely na zkoušky, vzbuzovaly jsme údiv a nedůvěru. Zaznívaly i hlasy: “Jééééé, pražačka s fenou zlaťáka??? To jsme zvědaví, co předvedou“.

Do dnešního dne moje panička vzpomíná na naše první zkoušky. Někde zjistila, že na barvářských zkouškách jsou jen 4 disciplíny a usoudila, že to jsem schopna zvládnout.

První problém nastal hned po příjezdu, když se jí rozhodčí začali dotazovat, proč nemá klobouk. Vůbec netušila, že je něco takového potřeba. No, netušila toho víc…………..

Na každých zkouškách musí vůdce rozhodčímu představit psa i sebe. Ten náš to chtěl odlehčit a udeřil na ni “Tak co nám povíte, paní??“ Jí jen běželo hlavou: “Co asi chtějí slyšet???“. Nakonec to nějak dala s vydatnou nápovědou dohromady.

Jednou z disciplín na těchto zkouškách je barva. To se nakape hovězí, nebo vepřová krev v lese. Na konci leží kus srnčího a já musím tu stopu vypracovat. Já jsem ale vždycky věděla, co mám dělat. Vzorně jsem barvu vypracovala, na konci zatroubili fanfáry a rozhodčí pravil: “Vzdejte hold zhaslé zvěři.“. Ona chudinka nevěděla, jestli se má poklonit, nebo jak se to vlastně dělá. Nakonec zjistila, že musí smeknout půjčený klobouk, zalomit jehličnatou větvičku, kousek z ní položit na vstřel zhaslého kusu a druhou částí mi ozdobit obojek. Úplně mi jí bylo líto.

Začaly jsme chodit na další a další zkoušky a s přibývajícími úspěchy se nedůvěra začala měnit v respekt a uznání. Nejvíc mě ale bavilo to, že trávím hodně času se svojí milovanou paničkou. Když jsem měla složené různé zkoušky, začaly jsme chodit na hony. To teprve bylo něco.

Ale nebyla jsem vždycky jen vzorná. Vzpomínám si, jak jsme byli na psím táboře, kde byla spousta mladých, nezkušených retrievrů. Měli jsme aportovat teplého králíka a panička usoudila, že já jsem ta pravá, která mlaďochům ukáže, jak má takový aport vypadat. To se tedy přepočítala. Poslala mě pro něj, ale mě víc bavilo si s ním pohazovat a trochu ho na zemi pomordovat. Jí nezbylo nic jiného, než konstatovat: “Tak takhle to vypadat nemá“.

Podobných příhod jsme spolu zažily tolik, že se to ani spočítat nedá.

Roky plynuly, měla jsem dvakrát štěňata, o které jsem se vzorně starala. Panička měla taky starosti, hlavně se bála, že by se moje děti nedostaly k hodným lidem. Ale nakonec jsme to společně zvládly.

Když mi bylo 6 let přibyla do naší smečky goldenka Sára. Já měla novou kamarádku a panička začala cvičit s ní, ale mě nikdy nezanedbávala. Jak jsem stárla, potřebovala jsem víc klidu a toho mi bylo vždy dopřáno.

Asi ve 12ti letech jsem začala špatně slyšet, až jsem ohluchla úplně. Byla to docela legrace, měly jsme s paničkou svou znakovou řeč a docela jsme si rozuměly. V té době mě postihla mrtvička, všichni doktoři mi dávali 50% šanci na přežití. Jenom jsem ležela, čůrala do plínek, všichni o mě měli strach a starali se o mě ve dne v noci. Já to zase nevzdala a po pár dnech jsem se postavila na vlastní nohy. To bylo slávy…

Potom se ale přidružily problémy se srdíčkem a dýcháním. Užívala jsem hodně léků a doktoři mi dávali půl roku života. Sára měla v té době štěňata a panička se moc bála, že ji brzy opustím. Proto si nechala další psí holčičku Dorinku. Ale já byla vždycky velká bojovnice a zase jsem se zlepšila. Jak přibývaly další roky, bylo to se mnou jak na houpačce. Jednou jsem byla ve formě, jako první jsem se dožadovala ranního venčení, jindy mi bylo dost špatně.

Pomalu se začaly blížit moje 15té narozeniny. Dostala jsem dort, ale protože mě trápilo zažívání, ani jsem neochutnala. Ale to mi vůbec nevadilo, měla jsem radost z přáníček od mnoha lidí.

V říjnu odjela panička na dovolenou a já věděla, že musím vydržet, abych ji mohla po návratu přivítat. To se povedlo, ale asi za týden se mi přitížilo. Přijela paní doktorka, dala mi léky a mě bylo druhý den zase lépe. Vůbec mi ale nechutnalo jíst, nohy už mě skoro neunesly, panička mě krmila z ruky, ale mě už to nechutnalo. Pak se mi udělalo na chvilku zase lépe.

Až dneska...panička přišla z práce a mě bylo moc špatně. Zavolala paní doktorku a dohodly se, že je čas se rozloučit.

Tu injekci jsem skoro necítila. Už mě nic nebolí, jsem jen hrozně unavená, jako tenkrát, když jsme se vrátily z prvního honu, to už je dávno. Oči se mi zavírají, ale ještě vidím svou paničku jak bere mobil a píše zprávu. Vím komu. Píše své kamarádce. Zpráva je krátká, a kdybych to uměla, přečetla bych jednu větu: „JENNY ODESLA... NAVZDY, MOC TO BOLI“.

Paničko moje, mne už nebolí nic a Tebe ta bolest časem přejde. Dala jsi mi mnohem, mnohem víc, než jsem si ve svém psím životě mohla přát. Za to Ti děkuji a doufám, že jsem i já dala trochu radosti. Užily jsme si spolu spoustu legrace, tak Tě prosím, nesmutni dlouho.

TVOJE JENNYNKA

zpět

další články: